Je možné domluvit se s neslyšícím i bez znalosti znakového jazyka?
Prvním jazykem většiny českých neslyšících je český znakový jazyk (10 000 – 15 000 uživatelů v ČR). Avšak neslyšící nežijí v izolaci, žijí v kontaktu s většinovou společností a to znamená, že se dostávají i do kontaktu s češtinou. V kontaktu s Neslyšícím můžete této jeho zkušenosti využít, avšak úspěšní můžete být pouze za předpokladu, že budete dodržovat několik základních komunikačních pravidel:
- Než začnete mluvit, neslyšícího na to upozorněte (nejlépe dotykem).
- Hovořte tak, aby vám dobře viděl na rty.
- Nehovořte za jeho zády.
- V místnosti nestůjte zády k oknu nebo ke zdroji světla.
- Nehovořte příliš rychle, ale nesnažte se ani slabikovat. Hovořte spíše plynule, avšak s pečlivou artikulací.
- Nezakrývejte si tvář.
- Nekřičte. Mluvte naopak spíše bez hlasu. Pomůže vám to lépe artikulovat.
- Používejte všeobecně známá slova, jednoduché věty, vyhněte se složitým výrazům, cizím slovům, ironii (představte si, že hovoříte s cizincem, který má jen základy češtiny).
- Pamatujte na to, že čeština je pro neslyšící cizím jazykem.
- Vždy se ujistěte, že vám neslyšící rozumí.
- Pokud umíte prstovou abecedu, můžete ji použít.
- Pokud si nebudete rozumět v přímém kontaktu, použijte papír a tužku (ale zde platí stejná pravidla, jaká jsme si uváděli pro komunikaci mluvenou češtinou).
- Pokud budete potřebovat vyjednat s neslyšícím něco závažného, využijte raději tlumočnické služby.
Když je přítomen tlumočník českého znakového jazyka, pak platí tato základní pravidla:
- Vždy mluvte přímo na neslyšícího. Neobracejte se na tlumočníka a o neslyšícím nemluvte jako o nezúčastněné třetí osobě.
- Tlumočníci se při své práci řídí Etickým kodexem tlumočníka, který jim ukládá tlumočit vše, co řeknete, včetně vašich nahlas vyslovených poznámek, např.: „Tohle mu neříkejte.“, „Tohle by nepochopil.“, „Řekněte mu to nějak stručněji.“
Je opravdu nutné používat při produkci znakového jazyka takové „grimasy“?
Prostředky znakového jazyka dělíme na dvě základní skupiny. První skupina obsahuje tzv. manuální prostředky (znaky) a druhá skupina obsahuje tzv. nemanuální nosiče významu (mimika, používání pohybů těla, pohledu…). Oba prostředky se používají současně a ve znakovém jazyce je nelze od sebe oddělit. Mimika má ve znakovém jazyce gramatický význam, souvisí např. se stavbou znakových jazyků. Díky správně použité mimice poznáme ve znakovém jazyce například podmínkové věty a odlišíme od sebe věty vztažné. Mimika, pozice a pohyb hlavy a horní části trupu jsou ale ve znakových jazycích použity ještě jinak, např. k rozlišení komunikačních funkcí výpovědi (rozlišují oznámení, otázku, rozkaz), k ustavování tématu (díky mimice poznáme tzv. téma – známou informaci – a réma – informaci novou), k vyjadřování modality. V tomto případě bychom mohli mimiku přirovnat k funkci intonace, melodie a rytmu hlasu v mluvených jazycích. A jestli je tedy mimika důležitá? Zkuste se domluvit s někým, kdo ovládá slovní zásobu češtiny, ale má problémy se spojováním slov do vět a ještě navíc se správným používáním intonace – pravděpodobně budete mít vážné problémy s porozuměním. Podobné je to s mimikou a jejím „nepoužíváním“ ve znakovém jazyce.
Je znakový jazyk mezinárodní?
Není. Avšak pravdou je, že způsob existence a využití manuálních a nemanuálních prostředků jsou rysy společné všem znakovým jazykům – jinak je ovšem každý znakový jazyk jiný a představy o existenci nějakého univerzálního znakového jazyka bývají i samotnými neslyšícími označovány za mylné. V každé zemi existuje tzv. národní znakový jazyk, a tak máme český znakový jazyk, německý znakový jazyk, americký znakový jazyk, francouzský znakový jazyk, alžírský znakový jazyk atp. Všichni ovšem víme, že dorozumění „přes hranice“ je asi snáze uskutečnitelné ve znakovém jazyce než v jazycích mluvených. I když mnoho slyšících se také za hranicemi domluví „rukama nohama“, neslyšící uživatelé různých znakových jazyků (aniž by je vzájemně ovládali) se domluví tak nějak lépe, a to zdaleka ne jen o záležitostech spjatých s konkrétní komunikační situací. Odborníci připisují tuto skutečnost tomu, že znakové jazyky sdílejí (ve větší míře než jazyky mluvené) mnoho gramatických struktur i způsoby, jimiž se tyto struktury realizují, a zčásti dokonce i slovní zásobu. Znaková zásoba různých národních jazyků se ale překrývá. Dokonce může dojít k situacím, kdy jeden znak v různých znakových jazycích může mít zcela odlišné významy.
Kde se můžu naučit český znakový jazyk?
V Komoře znakový jazyk nevyučujeme. Výuka znakového jazyka náleží Neslyšícím lektorům. Nikdo nemůže znakový jazyk vyučovat lépe než oni jako jeho rodilí mluvčí. Chcete-li se kvalitně naučit český znakový jazyk, doporučujeme vám různé jazykové školy:
- PEVNOST – České centrum znakového jazyka (Praha, Hradec Králové)
- Trojrozměr – Brněnské centrum českého znakového jazyka (Brno)
- 3dimenze – Moravské centrum českého znakového jazyka (Kroměříž, Otrokovice, Uherské Hradiště a Zlín)
- Evoluce – Jihočeské centrum českého znakového jazyka (České Budějovice)
Kurzy znakového jazyka pořádají i místní organizace České unie neslyšících, Svazu neslyšících a nedoslýchavých a organizace Tichý svět.